Navigace

Odeslat stránku e-mailem

Výběr jazyka

  • Česky
  • English
  • Deutsch

Obsah

Historie obce

Filmový dokument o Mříčné

Obec Mříčná se rozkládá v malebném podhůří Krkonoš v údolí při potoce Olšina, který se klikatí celou obcí od východu na západ, aby se v Peřimově spojil s Jizerou.

První písemná zmínka o obci v uznávaných historických záznamech je z roku 1356, ale první písemný doklad v církevních zápisech Jičínského děkanátu o obci Mříčná s farou a kostelem sv. Kateřiny je již z roku 1352. Je předpoklad, že obec vznikla podstatně dříve.

Osídlování zdejší podhorské oblasti postupovalo velmi pomalu. Šířilo se zalesněnou krajinou a bylo vedeno údolími podle řek a potoků. Lesy v této oblasti byly zřejmě smrkové. Jak se uvádí, „smřiečen“ znamená smrkový. Tak z původního názvu osady a později obce Smrzeczna, Smiržiczno, Mržicžna, Smiřičná, Smříčná vznikl soudobý název MŘÍČNÁ.

Obec patřívala vlastnicky i poddansky k Jilemnici a Štěpanici a tedy pánům, kteří právě Jilemnici vlastnili. Vlastníky obce byli Markvartici, poté Valdštejnové, pánové z Pecky, Křínečtí a posledními vlastníky byl rod Harrachů do roku 1918.

Prvním písemně doloženým údajem o počtu domů v obci bylo označení všech domů čísly popisnými v roce 1789. První sčítání obyvatel se konalo v roce 1850, tehdy v obci žilo 1374 obyvatel. Pro obec zůstane památným a mimořádným rok 1890, kdy v obci žilo 1480 obyvatel, to je vůbec nejvíce za dobu trvání obce. K podstatnému snížení počtu obyvatel došlo po II. světové válce (1945). Ke konci 20. století žilo v obci 478 obyvatel.

Škola

Vzdělání až do konce 17. století nebylo pro venkovský lid považováno za důležité. Získávání vědomostí bylo výsadou šlechty a zámožných měšťanů. Obrat ve vzdělávání venkovských dětí nastal v 18. století. Na vesnicích byly postupně zakládány místní školy. Nejinak tomu bylo i ve Mříčné. Postupně dle potřeby byly jednotlivé třídy zřizovány v domech v obci. V roce 1885 byl stav rozmístění tříd zcela nevyhovující a neudržitelný, tak místní školní rada zahájila jednání o přípravách ke stavbě nové vyhovující školní budovy. Ta pak byla postavena do dvou let. Vysvěcena a slavnostně předaná do užívání byla na sv. Václava dne 28.9.1887, aby sloužila svému účelu až do dnešní doby.

Mezi významné osobnosti patřil řídící učitel Josef Řehoř, neúnavný veřejný pracovník, duše společenského a spolkového života obce. Později se stal čestným občanem obce Mříčná.

Významným rodákem naší obce byl učitel Jan Buchar (*1859 Mříčná č.p. 100). Vystudoval učitelský ústav v Jičíně a poté nastoupil jako učitel do mříčenské školy, kde učil po dobu 4 let. Pak nastoupil jako řídící učitel v Dolních Štěpanicích, kde prožil celý svůj učitelský život. Stal se uznávaným znalcem Krkonoš, ochráncem jejich přírody a horlivým propagátorem turistiky a lyžařství v Krkonoších.

Roku 1895 se narodil ve Mříčné jeho jmenovec, řídící učitel Jan Buchar z čp. 206. Kromě svých učitelských povinností byl všestranně činný v kultuře jako ochotník, muzikant a zpěvák a ve stáří jako vypravěč a spisovatel poudaček v krkonošském nářečí. Svá vyprávění odkázal ve třech spisech: „ Co se kdy u nás šustlo, Co se šustlo taky jinde a Bylo hůř a lidi nechválili.“

Místem, kde se ve Mříčné soustřeďoval tehdy čilý spolkový, společenský, kulturní i sportovní život, byl hostinec „Na Kovárně“. Na místě této budovy stávala původně skutečná kovárna a hostinec. V 70. letech 19. století byla kovárna přemístěna do nově vystavené budovy na protilehlé straně silnice. Na místě původní kovárny vznikl různými přestavbami a přístavbami hostinec „Na Kovárně“ s prostornou šenkovnou, spolkovou místností sloužící jako místo konání schůzí všech spolků obce a také bytem majitele. Mimo to bylo v budově po léta holičství pana Horáčka. Téměř v celém prvním podlaží byl prostorný sál s jevištěm a galerií. Vznikl tak na mnoho let stánek pro kulturní, společenskou a také tělovýchnovnou činnost v obci. Sál využívala tělovýchovná jednota Sokol k pravidelných cvičením, hrála se zde divadla, konaly se taneční zábavy a plesy a probíhal tu po léta společenský a sportovní život obce. Hostinec „Na Kovárně“ sloužil mříčenské veřejnosti více než 100 let. Vzhledem k tomu, že již nevyhovoval současným požadavkům provozu a budova chátrala, zvláště vlivem zamokření zdiva při povodni v roce 1966, byl v roce 1982 zbořen. Společenský a kulturní život se přemístil do místní sokolovny, dříve „Lidového domu“.

 

Václav Vrbata (11.10.1885 – 24.3.1913)

Narodil se 11. října 1885, žil ve Mříčné č.p. 98. Byl přítelem Bohumila Hanče, znal se s ním ze Sokola a také z vojny - sloužili spolu v Sarajevu v císařské armádě a stali se blízkými přáteli.

Na konci března jsme si připoměli 100. výročí tragedie Bohumila Hanče a Václava Vrbaty, ke které došlo 24. března 1913, kdy se konal 8. ročník padesátikilometrového mezinárodního mistrovského závodu v běhu na lyžích. Hanč v této sezóně dosáhl několika vítězství a přítele Vrbatu na závod pozval, aby viděl jeho vítězství na královské trati. Závod odstartoval 7:10 od Labské boudy směrem k Martinovce. Teplota dosahovala mimořádně vysokých 8°C, a proto všech 6 závodníků vyjelo na trať jen v košilích, bez čepic a rukavic. Kolem osmé hodiny se počasí zkazilo a začalo pršet, o hodinu později se výrazně ochladilo a déšť se změnil ve sněžení. Po desáté hodině přišla vichřice a padal hustý mokrý sníh. Kvůli počasí postupně vzdali všichni závodníci kromě Hanče, který netušil, že jede sám.

Na Zlatém návrší zcela zmoženého Hanče potkal v mlze Václav Vrbata, který mu obětavě navlékl svůj kabát a čepici, aby ho zachránil před umrznutím. Hanč pokračoval k Labské boudě a Vrbata začal sjíždět k Mísečkám, ale po chvíli se kvůli obavám o Hanče vrátil na hřeben a snažil se ho najít a pomoci mu. Po nějaké době objevil Hančovy ve sněhu zapíchnuté lyže, ale samotného Hanče hledal marně. Toho totiž mezitím našel Emerich Rath, další z účastníků závodu. Naprosto vysíleného Hanče odtáhnul asi půl kilometru směrem k Labské boudě, ale na další cestu už neměl sílu. Posadil ho proto k tyči a vyrazil pro pomoc. Hanče pak společnými silami dopravili do Labské boudy, ale následné oživovací pokusy už byly marné a podchlazený a vyčerpaný Hanč zemřel na selhání srdce.

Zhruba ve stejnou dobu byl na návrší mezi Harrachovými kameny a Zlatým návrším nalezen zmrzlý Vrbata. Toto návrší se dnes na jeho počest nazývá Vrbatovo návrší a nedaleká turistická chata se jmenuje Vrbatova.

Příběh Hanče a Vrbaty se stal impulzem ke vzniku záchranných služeb a 12. května1935 i jednotné organizace Horské služby v Krkonoších. A na památku Vrbatova obětavého činu je dnes 24. březen slaven jako Den Horské služby.

Tento tragický příběh byl zpracován v režii p. Čeňka Duby v životopisném filmu z roku 1956 - Synové hor